Kaltwasser

Pomezí

Tvrz se nachází v oblasti, které se lidově říká Pomezí. Tento kraj je ze západní strany omýván Bouřným mořem, z východu je zase ohrazen hradbou Černoborského hvozdu. Na severu hraničí s knížectvím Malé a Velké Poljany a na jihu zase s Vrangenským markrabstvím.

Hraničí je, ale trochu zavádějící slovo. Pomezí je totiž historicky předmětem sporu obou zmíněných mocností. Vedlo se kvůli němu nespočet válek a půtek mezi Vrangenem a Poljanou. Hranic bylo v Pomezí namalováno tolik, že už na nové pomalu nezbývá místo. A že je, kde je malovat! Celý kraj je totiž nesmírně členitý. Úrodná údolí se střídají se skalními masivy a horami a kam se člověk podívá tudy teče potok nebo vede stezka.

Tvrz Kaltwasser

Samotná tvrz leží ve stínu hory Koruny. Polohou je ještě ve Vrangenu, ale hranice s Poljanou, je opravdu coby kamenem dohodil. Přímo kolem tvrze vede takzvaná "zelená cesta", což je jedna ze dvou pozemních obchodních cest spojujících Vrangen a Poljanu. Sice je delší a ještě vede složitým terénem, ale za to je na ní méně zvídavých očí, což se řadě obchodníků (a nejen jim) hodí.

Obchodní ruch je tak jedním z hlavních zdrojů příjmů Kaltwasserů, neboť k tvrzi náleží takzvané skladové právo. Projíždějící obchodníci musí na tvrzi uskladnit svoje zboží, přenocovoat a ráno zaplatit vyměřené clo. Nicméně jak známo, kde je clo, tam jsou i lidé, co ho obcházejí.

Koruna

Nad celým Kaltwasserovským panství se tyčí hora Koruna, kterou někteří místní starousedlíci, považují za posvátnou. V kraji lze totiž doslova cítit přítomnost staré víry, která tu byla po staletí přítomna a až s příchodem Kaltwasserů a jiných rodů z Vrangenu tu postupně převládlo pravověrectví (víra v jedinou Bohyni). Větišna místních lidí, tak chodí do kostela a vyznává víru v Bohyni, ale stará víra přežívá v jejich domovech v podobě obyčejů a tradic.

Někteří se ale staré víry nevzdali vůbec a aktivně ji vyznávají. Nicméně tak dělají ve skrytu a potají, stranou od většiny, která se už od staré víry okdlonila. Není ale třeba si tyto lidi představovat jako nějaké divochy z lesa. Jsou to normální lidé až na to, že se často drží stranou. Najdeme je proto v uhlířských a dřevorubeckých osadách nebo v mlýnech. Mezi místními samozřejmě koluje o lidech z lesa řada pověr a příběhů, ale vždy se vše odehrávalo v klidu. Poslední dobou, ale zmizelo beze stopy několik dospívajících dětí a oči místních vesničanů se upřeli na les a jeho záhadné obyvatele.

Lesakrál

Kromě pověstí o prazvláštních pohanech z lesů, koluje mezi místními i příběh o Lesakrálovi. Tedy příběh, spíš příběhy. Toto mýtické stvoření je podle některých ochráncem místních lesů, podle jiných je to krvelačná bestie, která po nocích pojídá vesničany. Není tak divu, že je Lesakrálovi připisována každá roztrhaná ovce, každé podviné úmrtí, či neblahé znamení. O přesně podobě Lesakrále koluje také řada pověstí, ale je zajímavé, že většina z nich se shoduje, alespoň na tom, že Lesakrál má parohy.

Rod Kaltwasserů

Legenda založení rodu praví, že tvrz i titul pána na Kaltwasseru dostal v roce 928, jistý Arne za účast v trestné výpravě proti místním pohanům. Přestože Kaltwasseři nikdy nepatřili mezi pomezní šlechtou k obzvláště mocným nebo bohatým, mají něco, čím se jiné rody pyšnit nemohou - stabilitu. Zatímco se kolem nich Pomezí mění, překreslují se hranice, pánové se přidávají tu na stranu Vrangenu, tu na stranu Poljany, rody zanikají a nové vznikají, Kaltwasseři vládnou na Kaltwasseru a okolí nepřerušovaně již přes dvě století.

Aktuální hlavou rodu je pan Reginar Kaltwasser, mrzutý, náladový a zahořklý muž. Mezi místními není nikterak oblíben, ale na druhou stranu se proti němu nikdo nestaví. Je veřejným tajemstvím, že pan Reginar, je tak trochu mimo, jak se říká lidově. Od smrti své dcery před šestnácti lety se z něj postupem času stal jen stín člověka a o záležitosti své léno se moc nestará. O chod panství se tak stará pan Maxmilián Weissenberg, manžel sestry pana Reginara, tedy jeho švagr. Mezi lidmi se vypráví, že ho lze často v noci potkat ve skalách, kde hledá tělo své zahynulé dcery. Jinak mezi lidi příliš nevychází a je zavřen na tvrzi, kde se věnuje sepisování pamětí.

Pan Reginar má dva syny, staršího Ulricha a mladšího Gabriela. Jednomu z nich bude jistě chtít předat vldu nad tvrzí, ale s oběma má starosti. Starší Ulrich se s Reginarem pohádal a odešel z domu a počal se toulat po Poljaně, kde své služby nabízí jako žoldnéř. Mladšího Gabriel si zase odnesl velice ošklivá zranění z nehody, která ho postihla v dětství a je z něj vlastně doživotní mrzák. Takže zatímco Ulrich se rodinnými záležitsotmi nezabývá, Gabriel se stará o rodinné obchody kdesi ve Vrangenu, protože narozdíl od těla mu mysl slouží dobře.

Tragédie Kristýny Kaltwasserové

Bědný stav pana Reginara souvisí s událostmi kolem jeho dcery. Dnes je řada podrobností již zapomenuta a i před šestnácit lety se toho o tom, co se vlastně stalo Kristýně mnoho nevědělo. Jisté je, že z jara roku 1205 se Kristýna beze stopy ztratila a na tvrzi už se neobjevila. Její otec po ní dal vyhlásit pátrání a hledal ji několik měsíců, ale naprosto bezúspěšně. Po půl roce se však stalo, že dal pán Reginar odvolat hledání dcery a přinesl zprávu, že je Kristýna mrtvá, spolu s dítětem, které mělo být Reginarovou vnučkou, jež se jmenovala Elodie.