Intro
Starý Míka se ubíral cestou k Vysokému mlýnu už dobrou hodinu. Slunce již dávno zapadlo za obzor, chlad se mu zakousl do kostí a on stále bloudil po cestě sem a tam a hledal odbočku, která ho kdysi k mlýnu zavedla. Do vesnice je to ještě hodně daleko a jestli chce složit hlavu v lidském obydlí, musí cestu do mlýnu najít.
Skoro už to vzdal, ale pak odbočku konečně našel - a nebylo divu, že měl takové trable. Cesta byla zarostlá trním a patník, který kdysi odbočku značil, se skrýval někde hluboko ve křoví. Míka si povzdechl a začal si klestit cestu houštinami, které cestu pohltily. Ani si to neuvědomil a ocitl se v korytu potoka, který vedl k mlýnskému náhonu. Loni tu byla voda, dnes je tu jen suchá hlína a všudypřítomné trní. Když zaklel, vrba na druhém břehu zlověstně zavrzala. Míka přísahal, že slyší slova: “Opovážlivče!”
Stálo ho to zbytky sil a mnoho času, ale nakonec se konečně probojoval k Vysokému mlýnu. Uvnitř se svítilo, ale na klepání nikdo neodpovídal. Až po dlouhé době se odsunula závora a dveře se rozletěly dokořán. Míka uskočil dozadu, protože proti němu stál nejstarší mlynářův syn - Matyáš. Za uplynulý rok povážlivě vyrostl a taky se zjevně naučil vítat návštěvy sekerou.
“To jsem já - tulák Míka!”
Matyáš nic neřekl, ale spustil sekeru a podíval se dovnitř, odkud se ozval tichý hlas, který nepochybně patřil mlynářově ženě: “Pusť ho dál Matyáši.”
Uvnitř Míka spatřil mlynářovy děti, kterak sedí kolem stolu a tiše si povídají. Mlynářova žena stála kousek opodál u kamen a asi něco vařila. Míkův nos, vycvičený léty tuláctví, se snažil co mohl, ale jídlo jakoby snad postrádalo vůni.
“Posaď se Míko, budeme večeřet, a nezlob se, letos se nám nějak nedaří.”
Mlynářová postavila na stůl hrnec polévky a nalila první Míkovi, jak se slušelo a patřilo. Polévka byla průhledná a plavala v ní trocha zeleniny a možná čtvrthrst jáhlů.
“Děkuji panímatko, omlouvat se nemusíš, nedaří se nikomu. Jak by taky mohlo když…” ale než pokračoval zachytil přísný pohled mlynářky a skoro jako by ji mohl číst myšlenky - před dětmi ne.
Míka nepokračoval a popřál stolu dobrou chuť. Polévka chutnala tak, jak vypadala, ale Míkovi to nevadilo. Neptal se, kde je pán domu mlynář Radan, protože ani nemusel. V náhonu nebyla voda a mlýn nefungoval, Radana už dřív párkrát nechali spráskat na Kaltwasseru za pytláctví. Dal si dvě a dvě dohromady a vyhnul se radši trapnému rozhovoru.
Ještě než dojedli, ozvala se malá Róza:
“Míko, povíš nám pak nějaký příběh?”
“Něco strašidelnýho!” vyjekla o něco starší, ale pořád malá Fany.
“Něco o paní Elodii, jak odešla do lesa bojovat s tou babou Jadwigou,” pokračovala Róza.
“Není to baba, je to ochránkyně kraje,” okřikl ji Matyáš.
Míka se podíval na mlynářku. Ta jen zakroutila hlavou na znamení toho, že to vzdává - ať si děcka poslechnou co chtějí.
A tak Míka vyprávěl o Jadwize, o tom jak chrání kraj, byť třeba svérázným způsobem. A o paní Elodii, která ve snaze vymanit svůj rod z prastaré přísahy, odešla do lesů, aby převzala Jadwižino místo.
“Ale to si asi nenechá líbit, ne? Kdyby někdo přišel sem do mlýna a chtěl nám ho vzít, taky bysme ho vyhnali!” řekla naivně Róza.
Míka jen přikývl hlavou a dodal: “To máš svatou pravdu, Jadwiga se taky svého údělu nevzdá.”
“Kdyby sem někdo přišel, vzal bych ho sekerou po palici,” nasupil se Matyáš.
“Myslíš, že se to stane paní Elodii? Jednou sem ji viděla na trhu, je moc milá, nechci aby ji někdo ublížil,” fňukla Fany.
Míka si odkašlal a odložil lžíci.
“Milá byla, ale musíte pochopit děti, že když odešla do lesa a vyzvala Jadwigu …” Míka hledal slova a přitom civěl do prázdné misky, “když odešla do lesa a vyzvala Jadwigu, zřekla se tím světa lidí. Už to není ta milá dívka, co si ji viděla na trhu. Vzala si na sebe těžké břímě a když prohraje … “
Míka se zase odmlčel a hledal slova.
“No prostě to co se stalo, neni dobrý. Váš vyschlej náhon, zarostlá cesta, zdivočelý zvířata, to všechno se děje všude po kraji, kvůli nim - oběma. A dokud se to nevyřeší, tak se tady bude žít bídně.”
“A jak se to vyřeší?” zeptal se zvědavě Matyáš.
“Těžko říct, nikdo nic takovýho nepamatuje, ale lidi nejsou bláhový - chtěj zpátky to, co měli. Po kraji se povídá, že se na Kaltwasseru bude konat nějaký rokování. Z celýho kraje se tam sjížděj poselstva, aby se dohodli, co s tím. Jestli teda něco jde udělat.”
Víc už toho Míka povědět nestačil. Mlynářová přísným pohledem zahnala děti do postelí a Míkovi řekla, kde může složit hlavu on. Nad ránem Míka odmítl tu trochu jídla co mu mlynářová nabídla, protože mu bylo jasné, že to je poslední, co mlynářova rodina měla, a vydal se na cestu. Mířil tam, kam teď míří všichni lidé z kraje, kteří něco ví o tom, jak funguje místní zem - mířil na Kaltwasser, kam se sjíždí všichni v naději, že se s touhle šlamastykou zvládnou něco udělat. Nic jiného jim ani nezbývá, protože jestli se brzy neroztočí mlýnská kola, jestli les nepřestane stezky zaplavovat neprostupným trním, jestli nepřestane obilí na polích umírat - nikdo tu nezbude.
